Imunomodulace a autoimunitní stavy
Imunoglobuliny dodávané do organismu zvenčí jsou účinné nejen v léčbě imunodeficitů, kdy je přirozených imunoglobulinů nedostatek, ale také v léčbě mnoha různých autoimunitních onemocnění. Princip této léčby se často označuje jako imunomodulace, což znamená, že léčbou komplexně ovlivňujeme funkce imunitního systému. V léčbě autoimunitních onemocnění se obvykle používají vyšší dávky imunoglobulinů než u substituční léčby imunodeficitů.
Jako autoimunitní jsou označována taková onemocnění, která jsou způsobená patologickou reakcí imunitního systému proti molekulám a tkáním vlastního těla. Imunitní systém tedy chybně identifikuje součásti vlastního těla jako patogeny a reaguje proti nim. Autoimunitní reakce často způsobuje chronický zánět a poškozuje tkáně a orgány, ve kterých probíhá.
Mezi autoimunitní onemocnění, u kterých se běžně využívá léčba imunoglobuliny, patří:
- Idiopatická trompocytopenická purpura,
- Guillain-Barrého syndrom,
- Multifokální motorická neuropatie
- Kawasakiho nemoc,
- chronická zánětlivá demyelinizační polyneuropatie.
Kromě toho se imunoglobuliny méně často využívají i v léčbě mnoha dalších autoimunitních onemocnění:
- autoimunitní neutropenie,
- autoimunitní hemolytická anémie,
- roztroušená skleróza,
- myasthenia gravis,
- ANCA pozitivní systémová vaskulitida,
- polymyozitida,
- dermatomyozitida,
- revmatoidní artritida,
- systémový lupus erythematodes,
- antifosfolipidový syndrom.
